Seděla tam a držela ji za ruku. Hlavu měla mírně skloněnou, oči zarudlé a oteklé, ramena svěšená únavou. Vypadala jako někdo, kdo byl celou noc vzhůru. Na chvíli jsem se zastavila ve dveřích, abych nechtěla rušit něco příliš osobního.
Když si mě všimla, okamžitě vstala a tiše se omluvila, jako by to byla její chyba.
„Zůstala jsem doma po směně,“ řekla tiše. „Nechtěla jsem, aby byl sám.“
Podlomila se mi kolena. Musela jsem si sednout.
Řekla mi, že vedle něj seděla celé hodiny. Četla básně ze staré knihy. Česala mu vlasy, přesně tak, jak to měla moje matka ráda, pomalu a pečlivě. Mluvila s ním o počasí, o ptácích venku, o malých, každodenních věcech, jako by matka rozuměla každému slovu.
„Nemohl být nechat samotného,“ opakovala téměř šeptem.
V tu chvíli ze mě všechno vyšlo. Vina a zármutek se spojily. Tenhle cizinec jí dal to, čeho jsem se nejvíc bála, co jí nakonec nebudu moci dát – přítomnost.
O několik měsíců později, když jsem procházela matčiny věci, jsem hluboko v zásuvce našla tenký zápisník. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Rukopis nebyl jeho.
Byly v ní krátké, datované a pečlivě založené záznamy. Napsala je pečovatelka.
„Má ráda staré milostné písně.“
„Usmívá se, když jí češu vlasy.“
„Dnes byla neklidná, ale uklidnila se, když jsem jí četla.“
Stránka za stránkou uchovávala malé okamžiky, které jsem zmeškala. Důkaz, že na mé mamince stále někomu záleží. Že je stále vidět, stále znát.
Na poslední stránce byla jediná věta.
„Dnes mluvila o své dceři, měla ji moc ráda.“
Přitiskla jsem si zápisník k hrudi a plakala víc než na pohřbu.
Od té doby je tento zápisník mou nejcennější vzpomínkou.
Ne proto, že bych se kvůli němu cítila provinile, ale proto, že mi připomínal, že když jsem nemohla být s ní, ani moje máma nebyla doopravdy sama.
