Když ho konečně vytáhl ze zásuvky, uvědomil si, jak je zvláštní.
Byl vysoký téměř stopu, hladký na dotek, jeho povrch byl vyryt složitými, opakujícími se vzory, které vypadaly spíše jako umělecké dílo než jednoduchá ozdoba. Nahoře byly s neuvěřitelnou přesností uspořádány tenké, článkované výčnělky, připomínající tykadla nebo kloubové končetiny.
Nevypadalo to jako nic povědomého.
Není to nástroj.
Není to ozdoba.
Není to něco, čemu porozumíte na první pohled.
Nikdo nedokázal vysvětlit, k čemu to bylo.
Když mi to podal, hned jsem to ucítil.
Tíha, nejen fyzická, ale i emocionální. V okamžiku, kdy se mi sevřely prsty, se něco změnilo. Vynořily se vzpomínky, které se vůbec nezdály být vzpomínkami: útržky, pocity, dojmy, které nebyly moje, a přesto se zdály zlověstně blízké.
Sevřelo se mi hrudník. V hlavě mi hučelo, jako by se něco probudilo.
Nedokázal jsem rozeznat, jestli si vzpomínám na něco skutečného, nebo si jen představuji to, čeho jsem se vždycky bál.
Podíval jsem se na matku a ona se na mě beze slova podívala. Oba jsme chápali, že ať už byl ten předmět jakýkoli, nebyl to jen něco, co vlastnil můj otec.
Bylo to něco, co nosil v sobě, něco, co ho formovalo, vysávalo, možná ho i definovalo.
Zásuvka byla zavřená. Krabice
byla zamčená.
Ale strach se nevrátil tam, odkud přišel.
Protože jakmile je něco skrytého odhaleno, už to nikdy doopravdy nelze zapomenout.
