Když se Anna zmínila o setkání spolužáků ze střední školy, sotva jsem zvedl oči od telefonu.
Stála u kuchyňské linky a splétala si vlasy do volného drdolu, jak to dělá vždy, když se snaží působit nenuceně při něčem, na čem jí opravdu záleží.
Za ní panoval jako obvykle chaos. Jedno dítě nemohlo najít boty. Druhé si stěžovalo na domácí úkol z matematiky. Miminko tlouklo lžičkou do pultíku své jídelní židličky.
Náš život. Hlučný. Obyčejný. Plný.
„Příští měsíc slaví desetileté výročí od maturity,“ řekla lehce. „Přemýšlela jsem, že půjdu.“
Okamžitě jsem se ušklíbl.
Ne proto, že by to bylo vtipné, ale protože mi to připadalo zbytečné.
„Proč?“ zeptal jsem se.
Zamrkala. „Co tím myslíš?“
„Proč tam chceš jít?“ zeptal jsem se a opřel se v židli. „Abys všem řekla, že jsi celý den doma a utíráš dětem nos?“
Pomalu se ke mně otočila.
„Cože?“
Pokrčil jsem rameny a uvnitř mě stoupalo tupé podráždění. „No tak, Anno. Tvoji spolužáci jsou dnes nejspíš chirurgové, právníci nebo generální ředitelé. A ty jim chceš říct co? Že jsi jen žena v domácnosti?“
To slovo zůstalo viset ve vzduchu jako kouř.
Okamžitě jsem viděl změnu. Napjala ramena a sevřela rty.
„Ach,“ řekl jsem. „To nic nebylo.“
Žádný křik. Žádné slzy. Jen se otočila zpátky ke dřezu a pokračovala v mytí nádobí.
Na setkání spolužáků nešla…
